Jak jsme společně připravovali zahradu na jaro
Prvouka venku – učení, které nezůstává v lavici, ale dává smysl v praxi.
13. 3. 2026
Když se zahrada probouzí a děti jsou u toho
S příchodem jara jsme se pustili do úklidu školní zahrady. Děti hrabaly listí, doplňovaly záhony kompostem, ryly půdu, stříhaly větve a pomáhaly s úklidem kolem jezírka. Ve školce se mezitím pustily do čištění pískoviště.
Smysl, který děti vidí – proč se staráme o zahradu a co se při tom učí
Než jsme začali, povídali jsme si s dětmi o tom, proč se o zahradu staráme a co všechno to obnáší. Společně jsme přemýšleli, co je potřeba udělat a proč na tom záleží.
Možná i díky tomu se do práce zapojila celá třída. Děti pracovaly samostatně, nebylo potřeba je kontrolovat ani pobízet. Každý si našel, co dává smysl právě jemu – a pustil se do toho.
Práce s hlínou, kompostem nebo listím pro ně nebyla něco nepříjemného. Spíš naopak. Měly možnost dělat něco „doopravdy“ – vidět výsledek a vědět, že se podílí na něčem společném.
„Dělali jsme to proto, aby rostlinky mohly lépe růst.“
Když práce začne bavit
Velkým lákadlem byly větve a jejich štěpkování. Stroj měl úspěch, ale ještě víc bylo vidět, jak děti fungují spolu. Nosily větve, třídily je, střídaly se a domlouvaly mezi sebou.
Někdo se pustil hned, jiný se chvíli díval a pak se přidal. Nebylo potřeba říkat, co kdo má dělat – děti si to mezi sebou přirozeně nastavily.
A pak přišla i radost z úplně jednoduchých věcí.
„Bavilo mě hrabat listí a pak do něj skákat.“
Co si děti odnesly? Víc než uklizenou zahradu.
„Líbilo se mi, že svítilo sluníčko, bylo teplo a zpívali ptáci.“
A možná i proto si z něj děti neodnášely jen uklizenou zahradu, ale i pocit, že místo, kde jsou, mohou samy ovlivnit.
Celý den byl o tom, že děti zažily, že místo, kde tráví čas, není samozřejmost a že když se o něj staráme společně, začneme k němu mít úplně jiný vztah.